V pohledném stavení na konci vesnice,
bydlela sedmkrát trestaná světice,
od mládí fandila procházkám v eru,
na jejich památku vlastnila dceru.
Křehounká dívenka s nosem jak okurka,
červeným od rumu – no prostě Karkulka.
Ráno, kdy maminka dceruku spatřila,
dala jí facku a potichu pravila:
“Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala loutenku.”
Karkulka:
“Nač je mi maminko červená suknice,
ta jenom přiláká vilného myslivce!
Jestli mě znásilní, tak jako včera,
nebudu u tvoje nevinná dcera!?!”
Matka:
“Nedávej bázlivým mylenkám průchod,
ne bába za léky utratí důchod!
Dones jí guláe aspoň půl hrnka,
a bába vyskočí zas jako srnka!”
Popadla Karkulka aktovku s jídlem,
běela lesem, jak píchnutá ídlem.
Navzdory vábivé červené sukýnce,
nestřetla na cestě vilného myslivce.
Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy jí donesly do známé chaloupky.
Karkulka:
“Co je to za fóry, tak brzo po ránu,
vlk se tu placatí v bábině upanu!”
Vlk:
“Jen pojď dál, děvenko a nestůj u dveří,
s bábou jsem posnídal, ty zůstaň k večeři!
Má pěkné tvářičky, jak ádná druhá,
zato tvá bába byla dost tuhá!!
Karkulka:
“Tak to sis vybral kvalitní potravu!
Nejse ty blbečku tak trochu na hlavu?!?
Pozdě mě nazývá spanilou dívenkou,
seral jsi babičku …..s infekční loutenkou!!!”
Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouí vyvolat blití.
